Hranice jinakosti vymezoval ve středověku rovněž jazyk a jeho zvuk; v sakrální rovině pak zpěv rituálů a modliteb. Starší bohemikální písemnictví spíše zřídka zachycuje, jak zní „ti druzí“, pokud tak činí, naznačuje tím odstup a vědomí nejen vlastní jazykové, ale také fonetické identity. Nabízený příspěvek se zaměří na zvukovou a jazykovou jinakost Židů nejen v českých zemích v delším časovém měřítku (od středověkého písemnictví po moderní texty). Odlišný hagiolekt (hebrejština, aramejština/chaldejština), který si v náboženské rovině Židé uchovali, totiž poutal pozornost již středověkých intelektuálů, a jejich zájem občas mimoděk pronikl také do soudobých rukopisů. Hebrejština uchvacovala jako jazyk zjevení, tedy kánonu tzv. starozákonních textů, ale také jako nástroj misijního působení mezi Židy, a v neposlední řadě jako jazyk tajný – jazyk nepřátel. Prostřednictvím vybraných příkladů upozorníme na to, v jakých kontextech mohl židovský hlas fungovat jako respektovaný hagiolekt nebo naopak nástroj komiky a karikující degradace. Deformace vernakulárních jazyků a jejich kontaminace hebraismy se stává v raném novověku jedním z nejsilnějších protižidovských stereotypů vůbec (maušlování, vajkování). V neposlední řadě si všimneme příkladů, v nichž hebrejština reprezentovala jazyk rouhání a krypto-rituálů, jejichž cílem bylo znevážit křesťanství. Nabízený referát by tak rád demonstroval, jak lze pracovat se starším písemnictvím, které může sloužit jako pramen pro pochopení dějin idejí a ideologií, v tomto případě negativního konstruování židovského heteroobrazu.