Rostoucí zájem o výzkum religiozity v českých zemích s sebou nese otázku, jak má historiografie ujasněný předmět svého bádání. Autor dává k úvaze jednu z možností, a sice zohlednění systému a fungování náboženských praktik, které lze třídit na praktiky a) intervenční, b) diskursivní, c) odvozené, jež regulují chování (srov. Martin Riesebrodt, Cultus und Heilsversprechen. Eine Theorie der Religionen, München 2007). Jejich platnost je religionosticky vzato univerzální, lze je empiricky zkoumat a mají historický vývoj. Jejich prostřednictvím člověk intervenuje u nadpozemských mocností ve věci spásy, zdraví a ochrany. Jsou důležité z hlediska každodennosti, mohou probíhat ve vlnách (reakce na pohromy a krize) a konvenují s lokálními klimatickými a hospodářskými podmínkami. Autor se zaměří na problém proměn lidové zbožnosti v 2. polovině 19. století vůči novým trendům (národní agitace kněží) a náboženským normám (osvícenské, dogmatické, ultramontánní, křesťansko-sociální). Jaká očekávání a naděje vzbudil klérus novými akcenty? V čem docházelo k napětí? Klesala nutnost intervenovat? Vyvolaly nacionálně agitační, nebo antiliberální snahy kléru protichůdné reakce laiků?