Spolupráce mezi vědou a médií je tradičně zobrazená jako asymetrický vztah, kde jedna logika je dominantní. Buď - pod dominancí vědní logiky - je věda braná jako autoritativní zdroj pro média, zatímco média působí jako sice mocný ale průhledný nástroj vědni komunikace. Anebo - pod dominancí médiální logiky - věda je jen jedna z mnoha zásobáren příběhů a zajímavostí pro média, která přitahují vědce coby alternativní aréna zasvícení k vědním institucím. Ještě více v době, kdy akademické časopisy jsou kritizované za konzervatismus (neochotu publikovat věci, které se rozcházejí s ortodoxií) a noviny naopak za senzacechtivost (přehnané zviditelňování kontroverzních vědeckých studií) se může zdát, že tyto dva světy uznávají nesouměřitelné principy posuzování hodnoty vědění, a že jde ve vztahu mezi nimi o válku logik, která musí mít svůj vítěz. Nicméně vědecko-mediální spolupráce povětšinou funguje: násobí diskursivní a společenskou autoritu určitého sdělení o realitě, "potvrzující jak profesionalitu novináře tak autoritu nepřímé řeči [vědce]: jde o ko-konstrukci diskursu informací, která čerpá z expertního jazyku" (Tavernier 2009). Na základě přehledu rubrik a žánrů (zprávy, rozhovory, názorové sloupce, blogy), ve kterých společenští vědci vystupovali ve dvou slovenských denicích, a analýzy způsobu, jak byli uvádění (tituly používané, popisky v hlavičkách rozhovorů, výběr sloves, která doprovázela citace), ukazuji na dočasné shody kolem společného zájmu medializovat konkrétní věci a/nebo vytvořit z nich veřejné problémy, založené na normalizovaném rozdělení rolí mezi aktéry. Ukazuji ovšem taky na limity této formy spolupráce z hlediska vědců, kteří by se chtěli vymanit z argumentů autority v prospěch kritičtějšího (a kritizovatelnějšího) vztahu s veřejností.