Humanismus jako přelomové a pokrokové období je považován za nezbytnou součást kulturních dějin civilizovaných evropských národů. V pokrokové linii směřující k moderní době bylo nepředstavitelné, že by některý evropský národ tuto etapu vynechal, protože to by znamenalo jeho méněcennost. Z toho důvodu i čeští historikové a literární historikové automaticky označují kulturní dění v Čechách od konce 15. století jako humanistické, protože taková byla soudobá evropská kultura. Nepřehlédnutelné rozdíly mezi projevy humanismu zahraničního a takzvaného humanismu českého se řešily pomocí přívlastků (humanismus národní či občanský) či tezemi o pronikání humanismu či v poslední době o připravenosti českého prostředí na humanismus. Je jisté, že husitské období, mimo jiné díky silnému vzepětí národního cítění, nevytvořilo vhodnou půdu pro recepci myšlenkového světa přicházejícího z ciziny. Otázka ovšem je, zdali právě husitství je viníkem vlažného nástupu humanismu v českých zemích. Víme, že povědomí o starověké antice, jedné z opor humanistického myšlení, bylo v předhusitských Čechách nevalné. Byla ovšem česká společnost a především její vzdělanci skutečně „připraveni“ k příchodu humanismu, nebo jsou naopak husitství a utrakvismus logickým výsledkem předchozího myšlenkového a kulturního vývoje? Vždyť ještě 100 let po Husově smrti Racek Doubravský s italským humanistickým vzděláním hledá omluvy, proč cituje z „pohanských básníků“ a rezolutně odmítá textově kritické úpravy v biblickém textu. Pátráním po náznacích humanismu zejména v pohusitském období přehlížíme specifické rysy a ideje, které v českých zemích skutečně rezonovaly. Netřeba se za to stydět. Česká reformace má své místo v evropských myšlenkových dějinách, i když se mnohdy ostře vymezovala proti evropskému humanismu.