V současnosti lze na poli historie sportu hovořit o atraktivitě jistého průsečíku tělovýchovy, respektive sportu a politiky (James Riordan, Susan Grant, Sheila Fitzpatrick). Zahraniční historici sportu sledují jeho funkci v rozličných politických režimech, zaměřují se na jeho rasové a genderové rysy atd. Francouzští a němečtí neomarxisté dokonce hovoří o podobnosti mezi represivními aspekty moderního sportu a kapitalistické společnosti – mechanismy dozoru a disciplinace charakteristické pro tělovýchovné a sportovní aktivity se staly nástrojem uplatňování moci moderního státu a kapitalismu či národních hnutí vůči cvičícím, respektive sportujícím jedincům a kolektivům. Tělovýchova a sport jsou proto významným politickým tématem. Daným směrem cílí i navrhovaný příspěvek. Jeho záměrem je představit s využitím domácí matérie možnosti využití Foucaultova konceptu biomoci a politiky těla na poli sportovní historie. Navrhované téma se odvíjí od výzkumu, který vedu ve své diplomové práce („Buď zdatný, buduj vlast, braň mír“ aneb tělovýchova a lední hokej v poúnorovém Československu). V jeho rámci se na příkladu ledního hokeje jednoznačně potvrzuje, že v případě československé poúnorové diktatury byl sport státem akcentovaným nástrojem produktivního formování (ale i ovládání) nového socialistického člověka ctícího, a tedy legitimizujícího novou socialistickou morálku, kolektivitu, socialistické vlastenectví a étos fyzického nasazení a pěstování zdravého, produktivního a poddajného těla. Teoretické teze budou propojeny s praxí odkazy k lednímu hokeji. Na něm byla přitom dosavadní domácí tvorbou demonstrována prakticky jen politická represe. Při tázání inspirovaném myšlenkami Michela Foucaulta však prosazovaná podoba ledního hokeje počátků komunistické diktatury potvrzuje politický význam přisuzovaný tělovýchově a sportu.