Péče o sirotky existovala již ve starověku, avšak v období vlády Josefa II. došlo k zásadní systémové změně: péče o sirotky již nebyla ponechána náhodně provozované charitativní činnosti, ale sirotků se ujímá stát. Důvodem je změna dosavadní ideologie, spojená s glorifikací oddanosti osudu, rozjímání a pozdně barokní zbožnosti. Heslem nové doby je píle, pracovitost, šetření vlastním časem i zdravím a vůle změnit svůj osud. Stát začíná chápat své poddané jako „vlastní“ a přebírá péči o potřebné. Sirotci zaujímají z hlediska státního zájmu zvláštní místo, protože jsou v intencích dobových populačních teorií zdrojem budoucího bohatství státu: jako vojáci či pracující, jejichž píle je nezastupitelně potřebná k další hospodářské prosperitě. Jako takoví jsou však upotřebitelní pouze v případě, že budou zdraví a pokud možno kvalifikovaní. Tedy pokud nezahynou krátce po porodu jako plody nechtěné lásky. Stát se svými zákony snaží nejen vytvořit zákonnou základnu pro státní sirotčí péči, nýbrž i předejít vraždám novorozenců. Dalším moderním prvkem je myšlenka umístění co největšího počtu sirotků do rodinného prostředí. Zda důvodem bylo zejména získání návyků nutných pro budoucí život či úspora nákladů, je zatím badatelským reziduem.