Jedním z klíčových výsledků Vídeňského kongresu bylo vytvoření Německého spolku. Ten byl především liberálně a nacionálně smýšlejícími historiky již v 19. století kritizován jako anachronistický výtvor knížete Metternicha k zajištění rakouské hegemonie ve středoevropském prostoru. Cílem tohoto příspěvku je proto dokázat, že Metternichova německá politika nebyla založena pouze na zájmech Rakouska, nýbrž i přesvědčení, že existence Německého spolku byla zcela kompatibilní se zájmy všech německých vládců i Evropy. Samotný spolek proto koncipoval tak, aby ve střední Evropě existoval nadstátní útvar, který byl dostatečně silný na to, aby odolal tlakům Francie a Ruska, ale ne natolik mocný, aby ohrožoval sousední země. Jinými slovy Německý spolek se měl stát stabilizačním a současně mírovým faktorem mezinárodněpolitického systému, který byl na Vídeňském kongresu vytvořen. Výměnou za ochranu suverenity žádal Metternich od německých panovníků pouze to, aby dodržovali své spolkové povinnosti zvláště tehdy, když se o slovo začal hlásit německý nacionalismus, který Metternichovo uspořádání střední Evropy neustále podrýval. Tento příspěvek pak především na období mezi lety 1840–1848 ukáže, že hlavním Metternichovým zájmem nebylo upevňování rakouské moci per se, nýbrž udržení míru a pořádku v Evropě, a že jeho postup i v této době odpovídal představám ostatních německých vládců, což bude demonstrováno na dvou příkladech: Rýnské krizi a šlesvicko-holštýnské otázce.