Příspěvek analyzuje bouřlivou diskusi uvnitř Komunistické strany Československa, která proběhla na přelomu května a června 1953 v souvislosti s vyhlášením tzv. měnové reformy. Podstatná část členské základny strany i nižších a středních funkcionářů zaujala k připravované reformě postoj pasivní rezistence. Svými rozhořčenými diskusemi a nečinností dokonce na řadě míst v republice nepřímo podpořila otevřené protesty obyvatelstva v ulicích a stávky dělníků v továrnách. Stranická fóra tak v tomto období představovala platformu, na níž byly specifickým způsobem artikulovány a prosazovány zájmy různých skupin obyvatelstva. Zároveň diskuse poskytovala ústřednímu vedení určitý, byť limitovaný, prostředek zpětné vazby. Při této mnohostranné komunikaci se jednotlivé skupiny aktérů pokoušeli volit optimální způsoby vyjádření svých zájmů. Všeobecné rozladění z materiálních důsledků reformy proto nacházelo své vyjádření ve výpadech nejen proti bývalým "kapitalistům", ale též proti lokálním i celostátním stranickým elitám. Hojně byly užívány například argumenty o zrádcích uvnitř strany přejímané z dřívějších politických procesů se stranickými špičkami z let 1950-1952. Příspěvek vychází ze studia archivních dokumentů nejen ústřední, ale též regionální úrovně. Zvýšená pozornost byla věnována zejména krajským a okresním grémiím plzeňské a pražské stranické organizace.