Společně s obratem učenců k antice – a tedy i k antickému válečnictví – započalo v průběhu renesance vydávání starých vojenských spisů tiskem. Došlo tak ke zvýšení jejich čtenářské dostupnosti. Těmito publikacemi se nechala inspirovat řada raně novověkých vojenských teoretiků, kteří vydávali vlastní spisy. V nich prezentovali své znalosti o starověkém válečnictví, informovali o ideálním stavu vojska dle svých zkušeností a částečně též reflektovali situaci na dobových evropských bojištích. Nově vznikající vojenské příručky můžeme charakterizovat jako naukové publikace, které se zabývaly dobovou válečnou vědou z všeobecného hlediska, vojenským uměním jednotlivých typů vojska, válečnou pyrotechnikou nebo pevnostním stavitelstvím. Ve zkoumaném období (cca 1550–1650) se jednalo o obecně pojaté svazky s mezinárodní platností, které nebyly pro vojevůdce závazné, ale představovaly doporučení jak cvičit vojáky, jak zajistit zásobování armády, či např. jaké taktiky využít ve specifických situacích. Příspěvek se zaměří na obecné zhodnocení žánru středoevropských vojenských příruček z let 1550‒1650 a na dílčí aspekty výzkumu těchto publikací, jejichž studium přispívá k osvětlení světa autorů a čtenářů příslušných spisů. Podnětný totiž není pouze výzkum hlavních textů knih, ale i dedikací a předmluv, které informují o motivacích k sepsání děl či o tom, jakým recipientům byly publikace určeny. Také ilustrační doprovod knih může sloužit jako hodnotný ikonografický pramen pro studium dějin vojenství. Text lze chápat jako příspěvek k dějinám knižní kultury se zaměřením na literární žánr, kterému byl dosud věnován minimální badatelský zájem, přestože právě ve zkoumané době došlo k výraznému vývoji ve vojenství v souvislosti s rozšířením bastionových pevností, standardizací výzbroje či velikostí vojsk.