Kartografické prameny, především staré mapy a plány, patří mezi jedny z nevyužívanějších a nejcennějších typů historických pramenů pro poznání minulosti. V posledních desetiletích jsou stále více reflektovány nejen v geografických, kartografických, historickogeografických, ale i historiografických výzkumech. Interdisciplinární výzkum historika, archiváře či historického geografa umožňuje využít vedle tradičních i nové, dosud nepříliš poznané či těžko přístupné prameny. Mezi takové prameny patří i mapy panství a velkostatků. Staré mapy zejména individuálního charakteru, které mohou doplnit poznání dosud získané ze známých srovnávacích děl (Müllerovo a vojenská mapování, stabilní katastr apod.). Mapy panství svým obsahem přibližují vývoj a proměny krajiny od preindustriálního období, uměleckým a technickým ztvárněním dokládají úroveň tehdejší společnosti, odráží myšlení lidí a reprezentují vymezený prostor. Cílem příspěvku je představit tento specifický typ historickogeografického pramene. Pomocí analýzy, interpretace a komparace vybraných děl z území Čech vzniklých v 18. a 19. století poukázat na proměnlivost jejich formy, charakteru; a na jejich subjektivitu. Příspěvek se snaží odpovědět na otázky typu: Jaké informace mapy panství obsahují? Jakou „realitu“ zachycují, jak ji přetvářejí, interpretují a znázorňují a co ji ovlivňuje? Jak se mapy panství mění v čase? Odpovědi tak mohou přinést poznatky nejen o historické krajině, ale i hodnotové orientaci tvůrců, objednavatelů či uživatelů map menších územních celků v období 18. a 19. století.