Jednou z inovací, kterou do detektivního žánru vneslo 20. století, bylo jeho dějové ukotvení v minulosti. V průběhu posledních desetiletí se historická detektivka stala jedním z marketingově nejúspěšnějších modelů populární inscenace minulosti. S podobným efektem, avšak zcela jiným způsobem pracuje s minulostí zdánlivě příbuzný, ve skutečnosti však značně odlišný typ detektivky, která staví na principech metaizace minulosti a operuje s prvky kulturní paměti. Tento typ detektivky, jak jej představují v posledních několika letech zejména severští autoři jako např. Jo Nesbø, Peter May, Jussi Adler-Olsen či Stieg Larsson, se již ze své podstaty obrací zpravidla do nedávné minulosti a využívá propojení mezi privátními a politickými dějinami 20. století, v některých případech však sahá i do vzdálenější minulosti a děj proplétá odkazy k problematickým historickým fenoménům, vždy však sugeruje nevyhnutelnou souvislost minulosti a současnosti, ať už na bázi přímého motivu či šíře ukotvených vztahů. Cílem příspěvku bude analyzovat tento metahistorický subžánr recentní detektivky, pokusit se analyzovat jeho povahu a hlavní znaky a objasnit jeho pozici jak z hlediska současného literárního pole, tak z hlediska současného diskursu paměti.