Nejen v české tradici má historická polonistika imanentní (a jen zčásti reflektovanou) komparativní rovinu, zejména pokud opouští tematické pole bilaterálních vztahových dějin a dějin transferu. Převážnou měrou se tak děje v jednodimensionálním smyslu se zameřením na vysvětlení historických procesů a reálií, které je možné především formou vymezení vůči procesům a reáliím, jež se jeví jako důvěrněji známé. Tak se např. polský stavovský systém, viděný z české perspektivy, vysvětluje v imlicitním diferencujícím porovnání se "známým" stavovským systémem českých zemí (čí vlastně jen Čech a Moravy), zatímco v německé tradici podobnou funkci vysvětlovací fólie mohou dokonce plnit organizační struktury Sváté říše římské, apod. Základním východiskem tedy bývá explikační potřeba a přesvědčení o relativně hluboké specifičnosti polské historie. Polský vývoj tak často uniká z pole zájmu symetrických komparativních analýz, a to tím spíše, že také polská tradice spíše kladla důraz na historickou výlučnost. V důsledku některé komparativní výzkumy Polsko z mnoha důvodů nepojímají do středu svého zájmu (např. výzkum národních hnutí - z typologických důvodů) a také v samotném Polsku je komparativní analýza v historiografii relativně slabě zastoupena. Konsekventní zapojování polských aspektů do širokých mezinárodních srovnání proto vedle části polských historiků, kteří tak činí spíše v asymetrickém smyslu, od 90. let zastává hlavně dějepisectví německojazyčné a částečně anglojazyčné. Příspěvek se soustředí na několik příkladů z dějin 17.-19. století, kde by také v české historiografii komparace nabýzela zpětnou vazbu pro výklad a kontextualizaci jak polských, tak i českých dějin.