Ačkoli šlechta byla vládnoucí sociální vrstvou v Rusku prakticky až do revoluce roku 1917, historiografie jí věnovala pozornost spíše sporadicky. Platí to zejména pro období pozdně-carského Ruska, které definujeme léty 1861-1917. Sovětská historiografie zkoumala politickou a hospodářskou činnost šlechty ideologicky a velice zjednodušeně. Především se soustředila na dokazování postupného a "nevyhnutelného" ekonomického úpadku šlechty. Kulturně-historickým aspektům šlechtického života byla pozornost věnováma zcela výjimečně a pokud ano, tak více pro období konce 18. století a první poloviny 19. století (např. práce Jurije Lotmana). Západní historiografie dlouhou dobu víceméně polemizovala se sovětskou historiografií (např. práce Roberty Manningové, Seymoura Beckera či Dominica Lievena). Od 90. let 20. století se situace začala měnit. Soudobá ruská histografie se šlechtou zabývá mnohem více, vycházejí monografie o jednotlivých rodech, významných osobnostech, hmotné kultuře šlechty. Dosud však chybí syntéza, která by měnící se roli šlechty v transformující se společnosti vystihla. Totéž platí i pro neruskou historiografii, kde se za posledních zhruba 25 let objevily některé velice přínosné práce, nicméně syntéza či alespoň pokus o ni stále chybí. A co česká historiografie? Jaké má v tomto ohledu možnosti? To je jedna z otázek, kterým se chce autor příspěvku věnovat. Cílem tedy není pouze základní bilance dosavadního výzkumu, ale právě naznačení možných cest, kterými by se mohli historikové vydat.