Problematika žen a jejich identit ve středověku i jejich reflexe v dobové vizuální kultuře patří k desideratům a výzvám pro současné uměleckohistorické bádání. Duchovní i materiální svět středověkých žen vycházel z existenční situace determinované patriarchální společností. I přesto ženy ve středověku patřily k aktivním objednavatelkám uměleckých děl, štědrým donátorkám i fundátorkám. Příspěvek se pokusí o naznačení možností genderové interpretace vybraných děl českého středověké vizuální kultury směrem k důkladnějšímu a systematičtějšímu uměleckohistorickému studiu fenoménu „ženského umění“ v rámci středověké umělecké produkce. Tedy objektům určených nejen ženskému obecenstvu, ale také umění, jež v ženském, zejména monastickém prostředí přímo vznikalo. Problémem je fragmentární dochování středověkého uměleckého fondu, stejně jako specifická náboženská situace Čech 15. století, jež na mnoha místech nejen přerušila kontinuitu monastického života, ale vyvolaná nedůvěra v tuto formu duchovní existence výrazně poznamenala náboženskou praxi a církevní strukturu v Čechách až do období protireformace. I přes tyto skutečnosti několik málo dochovaných děl, jež dovolují srovnání s uměním určeným pro ženské duchovní komunity zejména v německých oblastech, dokládají přítomnost stejných mystických metafor, představ a devočních forem, jako například ve velkých porýnských konventech nebo v mystických vizích nizozemských laických mystiček. Je rovněž nutno si položit otázku, do jaké míry je možno specifika ženské monastické spirituality metodicky reflektovat v dobovém výtvarném umění, kde nám často brání přesnější atribuci daných památek nejen absence písemných pramenů, velké ztráty uměleckého fondu a v neposlední řadě nedůvěra v „gender-studies“ a aplikování genderového přístupu ve víceméně konzervativním milieu současné medievistiky.