Období konce vlády Habsburků na Pyrenejském poloostrově přitahovalo značnou pozornost především britských historiků již od první poloviny 20. století. Jednalo se však spíše o negativní hodnocení Filipa IV. a jeho syna Karla II. v kontrastu s jejich předchůdci. Dokonce se mezi historiky rozšířilo označení „dekadence“ pro druhou polovinu 17. století ve španělských dějinách. Zhruba posledních dvacet let však ve španělské a světové historiografii dochází k jeho přehodnocování. Prim v tomto případě hraje ve velké míře výzkum diplomacie na dvoře posledních dvou španělských vládců z rodu Habsburků. Ve svém příspěvku se zaměřím na různé pohledy španělských a dalších evropských historiků, kteří se svými výzkumy snaží ukázat poslední dekády vlády Habsburků na španělském trůně v jiném světle a rozbořit tak zažitý obraz celkového úpadku. Prezentují diplomacii jako silný nástroj vnitřní a zahraniční politiky španělských Habsburků, která držela pohromadě tak rozlehlé impérium. Pokusím se také nastínit potenciál dalšího vývoje v bádání, který přináší globalizace historie.