Zastávám pozici, že historiografické psaní musí mít i přes rovinu jasného směřování k objektivnímu poznání vždy výrazně subjektivní rovinu. Bez historikova subjektu se historiografie stává plochou vědou. Z tohoto důvodu bych chtěl ve svém příspěvku plédovat pro výrazně subjektivní způsob historikova psaní, jež nemá nic společného s populismem, ale naopak s jasným a vyhraněným zastáváním konkrétních pozic, především hodnotových. Stejně tak bych chtěl plédovat pro hledání souvislostí mezi minulostí a přítomností, pro historiografii jako živou vědu, jež si klade otázky pod vlivem sociální reality, v níž se společnost pohybuje, a to dokonce tím způsobem, kdy je historiografie schopna nastolovat (nebo kdy by měla být schopna) a ohledávat témata, jejichž závažnosti si společnost není vědoma. Nikoli tedy historie jako snůška kuriozit, ale naopak jako věda zkoumající vždy živou a přítomnou minulost, naplněnou mnohostí výkladů. V jistých ohledech bych vycházel ze své pozice, zastávané v mé v roce 2015 vydané knize Středověk v nás.