Výklad mnoha staročeských literárních památek je tradičně zakotven v ne vždy reflektovaném připodobnění postav jednajících v textu se sociálním okruhem předpokládaných recipientů. Čtenáře či posluchače básně pojednávající o rytířských dobrodružstvích (Tandariáš, Tristram...) si tak například v prvé řadě představujeme jako aristokraty na dvoře posledních Lucemburků; za svědky sporu Podkoního a žáka naopak automaticky považujeme spíše žertující studenty. V případě Nové rady Smila Flašky pak uvažované recipienty neztotožňujeme sice se zvířaty, ale obvykle se stoupenci panské jednoty, v jejímž zájmu údajně měla skladba vzniknout. Představa modelových čtenářů, byť většinou jen tušená a explicitně v postmedieválních komentářích a interpretacích nevyjádřená či hlouběji neanalyzovaná, zásadně ovlivňuje naše porozumění zkoumaným textům. Kontext recepce sice obvykle není možno věrohodně rekonstruovat, již jen experimentální přeřazení skladby z jednoho imaginárního čtenářského okruhu do druhého ale ukazuje dosah radikálního přehodnocení jejího možného smyslu. Cílem tohoto příspěvku nebude vyřešit otázku sociálního zařazení středověkých recipientů staročeských skladeb. Poukáže ale na neudržitelnost naznačených a priori a především navrhne jiné výkladové přístupy: Jakkoli nejsme schopni identifikovat čtenáře dochovaných rukopisů, ovlivní naši interpretaci nějak skutečnost, jaké skladby se v nich nacházejí pohromadě? Jak se v našich očích změní báseň, čteme-li ji coby památku živou prokazatelně ve druhé polovině 15. století, a nikoli jako doklad předpokládaného písemnictví doby Václava IV.? Referát se zaměří na příklad několika literárních skladeb zachovaných v rukopisech z doby poděbradské a jagellonské.