Vyjít lze od klasiků novokantovské filosofie. Ernst Cassirer mluví ve Filosofii symbolických forem o "proceseu postupného projasňování ducha", Tento proces však vlastně probíhá dvojím způsobem: Prvý je ten, jenž má na mysli Cassirer, probíhající v čase od zrodu lidské kultury a spirituality k dnešku. Druhý je retrospektivní, proti směru času, tak, jak by jej šlo odvodit z Rickertových úvah o tom, že dějepisectví pojednává konkrétní podoby abstraktních hodnot: "dobrý", "krásný", "pravdivý" a "svatý". V retrospektivním smyslu v našem kulturním Zde a Nyní pomocí naší (nám přímo dostupné) zkušenosti hodnotové vazby (lze metodicky vyjít z Ricoeurova pojednání o pojmu prvotního hříchu) a pomocí abstraktních pojmů hodnot ("dobrý", atd.), zpětně (interpretativní) projasňujeme textové stopy minulosti, abychom bývalým, námi předpokládaným hodnotovým vazbám vtiskli jejich smysl (či význam) jednak jejich "identifikováním" jako "zbožné", "odkouzlené", "mystické", "spirituální" a pod., a jednak jejich jejich situováním do (vývojového) procesu (typu odkouzlení, spiritualizace, racionalizace, modernizace, sekularizace a pod.) jako buď (ještě ne tak jasně a zřetelně zformulovaným) předstupňům našeho kulturního dneška, nebo jako protikladů dneška (typu: my bezbožníci - zbožný středověk). Otázkou tedy je, zda našimi analytickými kategoriemi nevnášíme do minulosti kvality, které v ní nebyly (či nemáme jistotu, že v ní byly)? To samé platí i o dalších kategoriích antropologie a sociologie náboženství ("hierokratický svazek", "církev", "sekta" a pod.). Východisek úvah bude sociologie a antropologie náboženství vztažená k některým současným historiografickým textům.