Dnes jsme v situaci, kdy dokonce i někteří klasikové narativistické kritiky, jako je např. Frank Ankersmit, začínají pracovat s pojmy jako "pravdivost" (narativních) historických interpretací a korigují (možná až nadměrně) tak svůj původní značný relativismus. Souběžně s tím narativní teorie prosazují i v části biologické literatury (zejména v rámci tzv. biosémiotiky; kupříkladu Anton Markoš: "narativita biologů" a "narativita živého"), což by nemělo zůstat mimo pozornost teoretiků dějepisectví. Zároveň se také v společensko-politických debatách útočně-agresivním hádání) se jak v středoevropském, postkomunistickém, tak ale i v anglosaském prostoru s nástupem obhrouble hulvátského populismu ukázalo, že - takříkajíc - "falešné narativy" (problém tzv. "post-pravdy") mohou být značně účinné, tj. mohou ovlivňovat sociální jednání a politická rozhodnutí jedinců či skupin. Množí z těch, kteří by v rámci teorie dějepisectví hájili tezi o ekvivalenci a arbitrárnosti narativů, se dostávají do paradoxní situace, neboť zároveň jako občasné vidí, že vlna populismu v euroamerickém (domněle racionálním, ještě v sobě nesoucím osvícenské dědictví) prostoru úspěšně užívá narativů, které jsou zjevně lživé. Zaměřím se zejména na tyto otázky: (1.) Otázka poměru adekvátnosti a arbitrárnosti, problém "stopy" (Ricoeur, Ankersmit, Ginzburg). (2.) Jaké je místo (vývojových) teorií v rámci širších narativních vysvětlení (návaznost na Rüsena a Ricoeura), co to znamená: stanovit "vývojovou linii(. (3.) Odlišuje se dějepisectví zásadně svojí narativitou od jiných disciplín či věd? Historické vědy nejsou přece jediné, které vyprávějí či propojují zjištěné skutečnosti narativně. Jak to souvisí s vědeckým pojmoslovím? Poměr mezi kategoriemi "ideální typ" (Weber) - "koligace" (McCullagh) a "narativní substance", "reprezentace" (Ankersmit).