Vzájemné prolínání a ovlivňování umělecké tvorby mezi zeměmi Koruny české díky politicko-mocenské situaci v baroku oproti předchozím epochám ještě zesílilo. Předkládaný příspěvek akcentuje tuto skutečnost v rámci mezioborově koncipovaného výzkumu zaměřeného k hlubšímu poznání osobnosti zakladatele českého novodobého malířství Karla Škréty (1610–1674) v širokém kontextu historických, kulturněhistorických a uměleckohistorických souvislostí se zřetelem k vnitřnímu vývoji poměru v česko-moravsko-slezském soustátí v období od konce 16. do 18. století. Cílem příspěvku je na příkladu vandrovní cesty Karla Škréty jako modelové osobnosti osvětlit problematiku počátků barokní malby v Čechách se zřetelem na recepci německého, švýcarského a zejména italského umění (myšleno teritoriálně, nikoli nacionálně) v barokní malbě na území soustátí Koruny české. Pomocí archivního, historického, umělecko-historického výzkumu a technologického průzkumu dokumentuje a vyhodnocuje období uměleckých počátků a zahraniční cesty Karla Škréty (1627–1638), neboť tento malíř patří mezi klíčové osobnosti v genezi českého barokního malířství i ve vývoji české a v širším smyslu středoevropské výtvarné tradice. Zde nelze ovšem pominout otázku vlivu rodinného zázemí a sociálních sítí pro umělcův vývoj. Bližší poznání jeho tehdejšího pobytu na území Říše, Švýcarska a především Itálie umožňuje přiblížit okolnosti transferu uměleckých forem a sociální podmíněnosti umělecké tvorby všeobecně.