Meziválečné dělnické ochotnické divadlo na Ostravsku představovalo relativně pestrý pelmel, ovlivněný doznívajícím fenoménem měšťanského divadla, komerční kulturou i politicky agitačním divadelnictvím. Místní dělnický repertoár obsahoval málo divadelních her s prvořadě antiklerikální či antináboženskou tematikou, přesto se na zdejší ochotnické scéně objevovaly inscenace, jejichž součástí byly narážky směřované na kritiku náboženství a církve. Mezi autory podobných děl nepatřili pouze dramatici ideologicky spjatí se sociálně demokratickým či komunistickým táborem, ale i další čeští pisatelé divadelních her. Specifickým rysem divadelních představení s antináboženskými a antiklerikálními konotacemi bylo např. negativní zobrazení postavy kněze a tendence zkarikovat některé projevy zbožnosti (např. ženskou zbožnost). Ne všechny analyzované divadelní hry však obsahovaly náboženské reprezentace, mající ryze negativní obsah – užívána byla např. paralela utrpení dělnické třídy a utrpení Krista. Analýzou textů konkrétních divadelních her (např. B. Čurdy-Lipovského, E. Hegnera, J. Havlíčka, A. Kurše, M. Čebišové), inscenovaných na ostravské dělnické scéně, se pokusíme naznačit, jaká sdělení jednotlivá dramata obsahovala. Zároveň nás zajímá, zapojením teoretické platformy, jíž nabízí aktuální britská kulturní historie (R. James, B. Beaven, L. Abrams), role publika nikoliv jako pasivního recipienta, ale i důležitého aktéra ve vzájemně interagujících procesech kulturní produkce a konzumace. Fakt, že ostravská dělnická scéna, odvíjející se v intencích sociální demokracie či strany komunistické, zvláště netíhla k inscenování výraznějšího počtu primárně antináboženských a antiklerikálních divadelních her, především měly-li vážný obsah, tak může být interpretován např. jako důsledek netečnosti dělnických ochotníků a jejich publika k danému tématu. Naopak antiklerikální narážky, objevující se v oblíbených komediích, naznačují selektivní a stereotypizující náboženské myšlení sociální skupiny dělnictva.