Vlastivědné sborníky, spjaté velmi úzce s činností regionálních paměťových institucí (nejčastěji muzea a archivy), zažily svůj největší rozvoj v období 20. století. Jestliže na sklonku 19. století bylo v regionech dosud jen velmi málo možností k prezentování výsledků odborné historické práce (potíže personálního a institucionálního charakteru), došlo v prvé a především ve druhé polovině 20. století k institucionalizaci historické vědy a regionálních dějin v muzeích a archivech krajského i okresního dosahu více méně rovnoměrně na celém českém území. Jejich aktivní zapojování do historického diskursu však probíhalo nestejnoměrně a nejrůznějšími cestami i způsoby, byť na konci zdaleka nejčastěji stál sborník příspěvků k regionálním dějinám, vlastivědě a regionalistice, označovaný různými názvy i koncipovaný v rozličných variantách. Příspěvek se pokusí sledovat genezi tohoto specifického publikačního výstupu regionální historie od počátků přes zlaté období 20. století. Pozornost bude věnována terminologii pojmu, vlivu významných osobností na jejich kvalitu, ambicím vlastivědných sborníků i přístupu, který k němu zaujímala akademická pracoviště a univerzity.