V posledních desetiletích je tradiční přírodovědný přístup ke studiu přírodních pohrom stále významněji obohacován společenskými vědami. Sociologické, psychologické i historické analýzy přírodních pohrom nabízejí inovativní výsledky, které jsou relevantní i pro praxi. Nejen v historiografii je přitom zdůrazňován zejména proces sociální konstrukce či amplifikace přírodních pohrom i jejich reflexe a reprezentace v pramenné základně. V příspěvku představujeme případovou studii historické sesuvné události na Kozím vrchu u Ústí nad Labem v roce 1770, která se přes svůj limitovaný rozsah stala vlivem dobového geovědního diskursu a historicko-geografických okolností významným příkladem celospolečenské percepce přírodních pohrom v 18. století. Událost náleží do sesuvné kalamity, která byla jedním z mnohačetných důsledků klimatické extremity v průběhu tzv. hladových let v Českých zemích (1770-1772). Zároveň se uskutečnila v období zvyšujícího se povědomí o podstatě přírodních jevů a taktéž v době, kdy se významně rozvíjejí informační sítě napříč regiony i státy. Důsledná excerpce dobového tisku umožnila identifikovat informaci o sesuvné události ve více než deseti evropských zemích. Získané výsledky umožňují diskutovat specifické cesty šíření lokálních informací v pozdně preindustriálním období. Zároveň nabízí v českém kontextu unikátně dokumentovaný příklad ilustrující způsob, jakým byla realita přírodních pohrom veřejně reprezentována a nechávala tak vzniknout paralelním obrazům téže události.