V příspěvku bych se rád věnoval koncepci „svéhlavosti“ německého historika Alfa Lüdtkeho, kterou pro kontext socialistických diktatur na konci minulého století rozpracoval Thomas Lindenberger. Na základě reflexe vlastních badatelských zkušeností bych rád představil výsledky aplikace tohoto výkladového modelu v českém prostředí a otevřel tak prostor pro diskusi jeho možností a limitů. Srovnáním dominantních diskursů a každodenního jazyka aktérů jsem se snažil odhalit základní hodnoty a obrazy, které přispívaly ke stabilizaci nebo naopak způsobovaly destabilizaci utvářeného komunistického panství. Přesunutí pozornosti od centrálních institucí k reálnému výkonu moci v lokálním prostředí přitom umožňovalo analyzovat hranice totalitního vládnutí. Odkrylo překvapivě širokou sféru tolerovaného svévolného jednání – jak ve stranickém prostředí, tak mimo ně. Při výzkumu ustavování komunistické diktatury v pohraničních okresech Šumperk a Zábřeh se oproti převládajícím interpretacím vyjevila na různých úrovních spíše série vleklých krizí vládnutí. Úkolem pro další výzkum podle mého zůstává podrobnější vysvětlení fungování mechanismů, které zabránily zhroucení komunistického experimentu už v jeho rané fázi, nebo které opakovaně umožňovaly jeho pokračování. Jedněmi z nich jsou nepochybně sdílené obrazy, představy a na ně navazující pojmy (např. nepřítel, socialismus, poctivá práce), jejichž konkrétní význam byl předmětem každodenního vyjednávání mezi ovládajícími a ovládanými, jež je součástí Lüdtkeho koncepce dějin mocenského panství jako sociální praxe. Právě zde představují podle mého názoru dějiny každodennosti jednoznačný přínos a přetrvávající metodologickou inovaci pro další prohloubení našeho poznání také na poli společností státního socialismu.