Mým cílem je prozkoumat interakce mezi symbolickými systémy ve středověkém textu na příkladu Románu o Růži (Roman de la Rose) Guillauma de Lorris a Jeana de Meun. Dle zadání panelu v nich prozkoumám, jak hra (konkrétně šachy a kostky) přechází v řeč a jaké navazuje vztahy s historickou skutečností, jejíž chod působí zároveň pravidelně i jako náhodný hazard. Badatelská otázka zní: Jak se může v pramenu aspirujícím na satirickou přesnost (a tedy i přiléhavost vůči „historické skutečnosti“) zrcadlit hravé pojetí světa? Odpovídat na ni budu na základě pozorného čtení dvou úseků z Jeanovy části Románu. První z nich (verše 6601–6746 v Lecoyově vydání) představuje výpověď alegorické postavy Rozumnosti (Raison) o konfliktu mezi Karlem z Anjou a posledními štaufskými vládci Sicílie. Rozumnost užívá postav Manfréda a Konradina jako exemplární špatné hráče, kteří se „báli, že dostanou šach“, žádný z nich přitom nebyl právoplatným králem a „bez krále šachovat nelze“, jak známo. Druhá zkoumaná pasáž patří do výpovědi Přítele (Ami) o správném postupu při získávání srdcí žen (v. 7607–7764) a obhajuje falešné hraní, které ovšem necílí na přímé vítězství milovníka ve hře s milovanou, ale naopak má vést k prohře. Ta totiž může u jeho protivnice vyvolat mnohem užitečnější lítost a soucit vedoucí k povolnosti. Naznačený rozdíl v pojetí hry a jejích pravidel lze (zejména díky značné popularitě Románu) vztáhnout na další texty na pomezí „románu“ a „pramene“, zobrazující pozdně středověký svět ludicky. Ke komparaci se nabízejí např. bohemikální politická exempla v Knížkách o hře šachové Tomáše ze Štítného.