Letní byty bývají charakterizovány spíše jako místa odpočinku, tělesného i myšlenkového. Případně se s rozvojem turistiky a oddechových sportovních disciplín uvádějí zvyšující se tělesné aktivity, ale z hlediska myšlenkového se spíše předpokládala touha po odpočinku, nutného pro další duševní práci ve městě. Jde o to ukázat, že po vzoru obyvatel antických i raně novověkých vil také v 19. a 20. století celkové prostředí vybuzovalo i v českých zemích některé letní "návštěvníky" k mimořádným intelektuálním výkonům. A nešlo jen o původního prostředí, ale o kombinaci přírody s kvalitou architektury, resp. s jejím včleněním do přírodního rámce. Cílem tedy nebude jen nastínit toto téma v obecné rovině, ale doložit jej na některých konkrétních případech. Specificky se příspěvek zaměří na dolní Posázaví, ale budou uvedeny i případy z dalších lokalit letního bydlení, tak aby vznikl reprezentativnější přehled výsledků některých výraznějšícých duševních aktivit, vzniklých v letoviscích v období od poloviny 19. století do 20. století.