Výzkum středověkých dvorů se těší zvýšenému zájmu historiků. Úctyhodné množství shromážděných dat umožnilo pokusit se v řadě oblastí o syntézu dosavadního stavu poznání. Nemálo témat však na zpracování čeká a též časové pokrytí vykazuje mezery. Stranou zájmu zůstává zejména období pozdního středověku a závěr epochy spojovaný s vládou dynastie Jagellonců. Výzkum dvorů jagellonských monarchů má nejdelší tradici v polském dějepisectví. Analogicky zaměřená bádání se rozvíjí také v prostředí českém, maďarském či litevském. Často ovšem převládá snaha uchopit téma optikou jednotlivých národních historiografií. Takový přístup naráží na meze poznatelného, což se prohlubuje tehdy, jedná-li se o dynastii, která ovládala vícero státních celků, k jejichž odkazu se dnes hlásí vícero historických obcí. Další otazníky generuje fakt souběžné existence dvorů vícero zástupců téhož rodu, mezi nimiž přirozeně existovaly mnohačetné vztahy. Je nasnadě, že tyto otázky souvisejí s fenoménem dynastického mocenského prostoru. „Europa Jagellonica“ přelomu 15. a 16. tak byla určována hned několika jagellonskými dvorskými centry: česko-uherským krále Vladislava, polským krále Jana Albrechta, litevským velkoknížete Alexandra (později polsko-litevským téhož panovníka), ale také dvorem prince Zikmunda, jenž se dočasně zařadil mezi slezská knížata, a dvorem kardinála Fridricha, který v zájmech dynastie řídil „polskou“ katolickou církev. Cílem příspěvku bude pokusit se nabídnout vstupní úvahu nad dvory jagellonských monarchů coby vzájemně propojenými mocenskými centry jediného dynastického prostoru ovládaného zástupci jedné generace téhož panovnického domu. Důraz bude položen na komunikaci mezi panovníky, na mobilitu dvořanů mezi jagellonskými dvorskými středisky a také na rodové strategie nobility z jagellonských zemí, kdy zástupci jednoho rodu vstupovali do služby různých členů dynastie.