Se současným obecným poklesem důrazu na rozvíjení demokracie a ty aspekty historie, které k ní od osvícenství přispívaly, se na druhé straně objevuje úsilí rehabilitovat znalost důležitých aspektů historie jako nutný konstitutivní aspekt pro rozvíjení funkční demokracie i jako zdroj poučení (Robert Dahl, John Dunn, Charles Tilly atd.). Příspěvek bude vycházet z osvícenského předpokladu, že důkladná kritická sebeznalost národů, včetně historické, dosažená jakkoli nedokonalými vědeckými metodami, a zároveň spjatá s vírou v možnost pozitivního rozvoje společnosti, je nezbytnou podmínkou pro demokratickou orientaci, podobně jako vědomá kolektivní národní přináležitost zakořeněná v kultuře, tradicích, úrovni a dostupnosti vzdělání v širokém smyslu. Přesto, že filosofické a institucionální principy demokracie jsou ve státech západní civilizace velmi podobné, na případu českého národa příspěvek odůvodní nutnost respektu k rozdílnostem podmínek a historii evropských národů, pokud rozvíjení demokracie má být úspěšné. V českém moderním kontextu se toto vědomí objevuje významně hlavně u Františka Palackého. Z řady důvodů, relevantních i k současnosti, se mu důkladně věnoval T. G. Masaryk a to nejen v České otázce (1895), v níž vytvořil ‚filosofii českých dějin‘, zahrnující i větší část 19. století. Této filosofii, která do značné míry vědomě, stála v pozadí úsilí českého národa a jeho inteligence o několika vrstevný pozitivní rozvoj národa, bude v příspěvku věnována zvláštní pozornost, neboť neztratila z řady hledisek nic na své aktuálnosti.