Sborník „Artemis a Dr. Faust. Ženy v českých a slovenských dějinách umění“, který jsme vydaly v roce 2010 s Martinou Pachmanovou, bohužel dopadl jako sbírka obdivných esejů. Výzkum role žen v českém dějepise umění je zatím v začátcích. Přestože české dějiny umění byly již ve třicátých letech relativně značně feminizovaným oborem, zůstává jejich institucionální struktura patriarchální a sebereflexe ženské role historiček umění je marginální. V příspěvku nejprve shrnu situaci žen v českých dějinách umění s důrazem na institucionální hledisko. Poté se budu zabývat metodologickými stanovisky českých kunsthistoriček druhé poloviny 20. a počátku nynějšího století, jež lze sledovat na škále od zvnitřnění patriarchálního modelu přes dějiny žen po feministické dějiny umění. Tyto tři modely jsou zastoupeny v klesající míře. V oblasti studia předmoderních dějin umění v česky psané produkci dějiny žen chybí a feministické přístupy se omezují na (doslova) několik okrajových poznámek. Na závěr budou vytčeny příčiny a důsledky přetrvávání tohoto stavu.