S výjimkou velkých, především státních muzeí, je většina odborných muzejních pracovníků včetně historiků zahlcena každodenními povinnostmi - správou sbírek včetně jejich evidence a inventarizace, přípravou a realizací a mnohdy i instalací výstav, přednáškovými a dalšími prezentačními aktivitami, ale často také vyloženě fyzickou prací - stěhováním sbírek atd. Je pro ně proto obtížné najít si čas, energii a inspiraci ke skutečné vědecké činnosti, ať už máme na mysli studium literatury a pramenů či jinou heuristickou přípravu, sepisování odborných článků, statí, brožur či dokonce monografií. Přesto právě muzea jsou základem vědecké historické práce v regionech, jejíž význam často přesahuje jeho hranice a dosahuje celostátní či dokonce mezinárodní úrovně. Avšak ne vždy a ne všude to takto funguje. Proč to v mnohých případech je možné a proč tomu tak jinde není? Měli by se muzejní historici věnovat pouze činnostem odpovídajícím jejich odbornosti nebo je potřebné a užitečné, aby se věnovali a zajímali také o další aspekty muzejní práce?