Příspěvek má za cíl seznámit s genezí a vývojem Sbírky pamětních knih, tedy tzv. farních kronik, která je uložena v archivu Biskupství litoměřického. Naprosto umělý vznik sbírky v 50. letech 20. století zcela popřel provenienční princip, neboť existence sbírky byla potvrzena i v tzv. operativní dohodě tehdejší litoměřické kapitulní konzistoře se Státním archivem v Litoměřicích, která jinak deklarovala oboustranný zájem o přesun starých farních registratur do státních archivů. Autor se v příspěvku rovněž pokusí objasnit dopady tohoto rozhodnutí na vnímání hodnoty historických farních písemností jednotlivými duchovními správci. V důsledku tohoto „hodnocení“ totiž došlo v mnoha případech k neohleduplnému rozdělování historických fondů na „cenné“ písemnosti ukládané na biskupství a „ostatní“, které mohly být v těch lepších případech předány do péče státního archivu. Shrnut bude nejen vývoj tohoto procesu, ale i jeho současné důsledky, a to v rovině archivní, badatelské i pastorační. Pozornost bude rovněž věnována současnému stavu Sbírky pamětních knih, včetně základního přehledu tam uložených farních kronik (přes 160 svazků) s poukázáním na nejcennější či badatelsky nejzajímavější jednotliviny. Příspěvek nebude pouze ohlédnutím za minulým vývojem, ale měl by také představit plán další (ne)existence tohoto ojedinělého a zároveň relativně hojně využívaného archivního souboru.