Příspěvek se bude zabývat potenciálem biografie jako historiografické metody i výstupu bádání. Zaměří se především na problematiku biografie historiků a učitelů dějepisu, vlastivědy a příbuzných oborů (literárních historiků, dějepisců výtvarného či hudebního umění, etnografů, archeologů apod.) Nastíní v tomto směru metodologické problémy, možné směry jejich řešení, potenciál i úskalí výzkumu v oblasti nejnovějších dějin, jež vyplývají z proměn historického diskurzu ve dvacátém století, specifických omezení v dostupnosti nebo využitelnosti pramenů či klasických hranic ego-historie jako takové. Příspěvek se dotkne etických otázek tématu. Bude se též zabývat možnostmi práce s odborným odkazem zkoumaných osobností ve světle proměn historického diskurzu. Zvláštní pozornost věnuje regionálnímu rozměru odkazu osobností, zejména v případě biogramů učitelů. Autorka představí výstupy ze svého výzkumu, který dlouhodobě zaměřuje na dějiny dějepisectví dvacátého století, a předloží do diskuse otázky, se kterými se během výzkumu potýká. Patří mezi ně zejména otázky spojitosti historické vědy, dobové ideologie a dobového politického kontextu, otázky role osobnosti v historiografii, otázky moci vědeckého establishmentu, otázky publikačních možností vědce, dále problematiku osobnosti učitele v proměnách školské politiky státu a problematiku role učitele jako nositele osvěty a šiřitele obecné vzdělanosti napříč časem. Význam učitelských osobností bývá mnohdy málo doceňován, i přestože se často jedná o odborníky překvapivého impaktu, a to nejen v rámci regionu, kde působili. Možné tipy jak napravovat tento nedostatečný zájem přinese v závěru příspěvku představení výzkumného projektu katedry historie FPE ZČU.