Příspěvek se soustředí na formativní roli šlechtického násilí ve vztahu ke společenskému řádu a usiluje jej zbavit stereotypů evolucionistického a anachronického hodnocení. Centrální termín představuje tzv. „záští“ s komplementárním pojmem „zemského míru“. Válečné poslání šlechty a její podíl na monopolu násilí byly zakódovány v samotné podstatě rytířství a tím pádem i v definici šlechty. Jakými proměnami však rytířský ideál prošel v bouřlivém „husitském století“? Náležela šlechtě spíše role ochránce, nebo narušitele společenského řádu? Jak se její myšlení a praxe během jednoho století proměnily? Byla společnost v 15. století dezintegrovaná do bezpráví a chaosu, jak se obecně soudí? Metodologické východisko poskytuje sémantická analýza klíčových pojmů užívaných pro označení šlechtického ozbrojeného konfliktu, přičemž problematizuji některé zavedené termíny. Dále zkoumám variabilitu konceptu šlechtického násilí ztělesněného v rytířském ideálu za opakované eskalace a deeskalace náboženského střetu. Poté přistupuji k právnímu pozadí společenského řádu, kam zahrnuji nejen normotvornou činnost zemské obce, ale také spolkové a smluvní aktivity i šlechtické obyčeje ukotvující právní rámec legitimního násilí. V závěrečné části se zaměřuji na šlechtickou válku a násilí v kontextu proměňující se společenské praxe. Vedle dosud zdůrazňovaných ekonomických motivů nacházíme i jiné vývojové cesty vedoucí k posílení řádu ve společnosti a v konečném důsledku k proměně válečnického poslání šlechty, kde bezprostřední násilí uvolnilo cestu pevným mocenským strukturám a bylo transformováno do oblasti šlechtické reprezentace. Úspěch novověkého státu, práva a pořádku však není možné vykládat jednoduše jako potlačení urozených subjektů, ale spíše jako jejich koordinaci do fungujícího systému.