Paralelně s formováním „New Military History“ v historických vědách, probíhá v historické archeologii k etablování „Conflict Archaeology“. Oba proudy, které se vzájemně prolínají, vychází z teoretického konceptu „militární revoluce“, která zvyšuje atraktivitu současné moderní historie a archeologie vojenství zejména sledováním mocenských vztahů, jež lze vyjádřit jako svár politické, náboženské, kulturní dominance a rezistence. Tradiční popisování přímočarých operačních dějin (např. bitvy, manévry, strategie) nahrazuje studium širších aspektů války z hlediska ekonomického (produkce, výměna, spotřeba), ideologického (morálka a estetika), militárního (agrese a defenziva) a politického (centralizace, institucionalizace a teritoriální ukotvení sociálních vztahů). Z pohledu procesuálního se raně novověká válka stala prostředkem k narušení a změně stávajících sociálních struktur, který vytvořil tzv. časovou kapsu, resp. zánikový horizont dělící dobu na před (ante quem) a potom (post quem). Výsledkem pak bylo nastolení nového řádu a ukotvení nové struktury, poté co silnější porazí slabšího. Conflict Archaeology se tak stává epistemologickým deštníkem, pod nímž se v současnosti schovává nejen studium nejširšího spektra pramenů, obohacování současných přístupů o koncepty jiných vědních disciplín, ale především široká řada lokálních terénních výzkumů v krajině, zejména areálů konfliktů (bojiště, obléhací tábory), militárních pozic (polní ležení, pevnosti), sídelních a hospodářských struktur, které byly válkou poškozeny či zcela zničeny. Otevírá se nová cesta nejen k poznání tradičních témat z jiného úhlu pohledu, ale studován je každodenní život všech sociálních vrstev na základě interakce historických a archeologických pramenů. Příklad lokálních studií týkajících se třicetileté války v konečném důsledku začíná přispívat k řešení globálních problémů 1. poloviny 17. století.