Předkládaný příspěvek se zabývá budováním kolektivní paměti a historického vědomí ve výuce dějepisu v Československu v letech 1918–1938 se zaměřením na to, jakými postupy byla prosazována myšlenka o jednotě československého národa. Vychází z předpokladu, že historické učebnice dějepisu jsou pramenem poznání, jak vypadal oficiální státem schválený výklad dějin a že učebnice byly v dlouhodobějším měřítku využívány jako prostředek k vytváření a ovlivňování historického vědomí studující mládeže. Jako doplňující prameny jsou využity také učebnice občanské nauky, které umožňují srovnání toho, jak se s ideou čechoslovakismu zacházelo v různých vyučovacích předmětech. Metodologicky se výzkum opírá o odborné práce, které se zabývají zkoumáním učebnic dějepisu a jejich komparací. Na základě analýzy dějepisných učebnic pro střední školy bylo zjištěno, jakými historickými argumenty byla myšlenka čechoslovakismu v učebnicích dokazována a u kterých historických událostí jsou její projevy nejvíce patrné. Výzkum také ukazuje, že myšlenka o jediném československém národě nestála pouze na zdůrazňování významných a slavných období z historie Čechů a Slováků, ale také na ostrém vymezování se vůči Němcům a Maďarům. Příspěvek tedy pomocí analýzy vybraných učebnic z období první republiky popisuje, jak byla na českých školách ovlivňována kolektivní paměť a historické vědomí studentů.