Součástí české sociálněekonomické emigrace po roce 1850 byla, kromě emigrace do USA, Ruska a zemí habsburské monarchie, také emigrace do Německa, zvláště jeho příhraničních oblastí sousedících s Čechami - Saska a Pruska. Od 90. let 19. století čeští dělníci směřovali zvláště do Porýní a Vestfálska. Cílem příspěvku je přiblížit každodenní život emigrantů v cizím prostředí, jejich organizovanost v socialisticko a katolicko orientovaných spolcích, společenský avans přistěhovalců z venkova v novém průmyslovém prostředí, nebezpečí asimilace, situaci za Velké války, sociální poměry po válce, jejich radikalizaci v době poválečné hospodářské krize, snahy o zachování české národnosti, české doplňovací školství, situaci po vypuknutí velké hospodářské krize a nástupu nacismu. Po 1. světové válce byli krajané v Německu považováni nejohroženější ze všech krajanských větví. Po Velké válce přicházelo do Německa podstatně méně mladých než tam bylo před ní, a proto počet příslušníků českých kolonií klesal. K ohromnému poklesu počtu Čechů došlo po nastolení nacistické diktatury. Spolky, které představovaly ochranu proti asimilaci, začaly upadat. Asimilační proces se urychlil, třetí generace, narozená již v Německu, hovořila jen německy.