V rámci environmentálních dějin v ČR doznívá v současné době tradiční kontinentální pojetí environmentálních dějin jako oboru velmi úzce spjatého s historickou klimatologií či historickou geografií. Možnosti environmentálních dějin pro nové interpretace tradičních témat jsou však mnohem širší: na příkladu analýzy funkčního postavení zvířat ve druhé polovině 20. století chceme v tomto příspěvku především poukázat na modernistický koncept, který byl totalitární stát schopen vypracovat pro snazší integraci zvířat do celkového pojetí „životního prostředí“ socialistické společnosti. Kromě tradičního zemědělského využití zvířat a opožděného zrodu „masného průmyslu“ v komunistické části Evropy existoval v těchto státech také vyspělý koncept integrace zvířat do obranné infrastruktury státu (v rámci Národní fronty například zajišťoval tuto složku Svaz pro spolupráci s armádou – Svazarm). Příspěvek se pokusí nastínit periodizaci těchto odlišných integračních konceptů a vysvětlit jejich sociálně-kulturní i sociálně politické pozadí. Jde nám tedy především o to přiblížit dějiny státního socialismu jako dějiny sice antropocentristické, ale také organicky funkční, kde například role dobrovolných masových organizací neměla pouze přímý dopad na fungování společnosti, ale také na „přetváření přírody“ a její instrumentalizaci. Státní socialismus lze proto považovat za specifického aktéra environmentálních dějin, kde byl společenský a sociální statut zvířete, i toho neužitkového, potlačen ve prospěch jeho využití, kterému byla přizpůsobena také celková chovatelská a šlechtitelská politika.