Výběr archiválií z činnosti veřejné správy je jednou z primárních úloh archivů, zajišťující uchování informací trvalé hodnoty pro poznání budoucích generací. Správa dokumentů v institucích odráží nejen různou úroveň řízení administrativy institucí a jejích zaměstnanců, masifikaci produkce dokumentů bez snah o její racionalizaci, ale také právní prostředí, které reglementuje jejich činnost. Tradiční princip zpřístupňování informací vzniklých z činnosti veřejných institucí prostřednictvím archivů, ovšem po značné době desítek let, je ve vyspělých zemích v posledních desetiletích zastíněn nástrojem veřejné kontroly v podobě svobodného přístupu k informacím. Zatímco ve vyspělých demokraciích se stal etablovanou součástí chování institucí, odrážející profesionalitu úřední práce, cesta je mnohdy lemována soudními spory, kdy jsou požadované informace zpřístupněny až po soudním rozhodnutí. Souvisejícím principem, který ve stále větší míře ovládá nakládání s dokumenty, je ochrana osobních údajů v podobě informačního sebeurčení. Správa dokumentů se přizpůsobuje této situaci systémovými opatřeními v podobě zákonem stanovené anonymizace či zničení nebo nesystémovými opatřeními v podobě obcházením evidence dokumentů nebo zkracováním skartačních lhůt. Příspěvek se soustředí nejen na uchopení podstaty současného stavu, ale také na návrh možných opatření, které by měly být doplněny reflexí společné diskuse archivářů i historiků ve věci transparentního formování pramenů z provenience veřejných institucí.