Příspěvek se bude nejprve věnovat historickým souvislostem současné “migrační krize” s bližším zaměřením na Československo. Již bezprostředně po vzniku samostatné ČSR musely orgány veřejné moci rozhodovat, jak naložit s lidmi hledajícími na jejím území ochranu (původně vnitřně přesídlené osoby z Haliče, severní Itálie). Československo take bylo smluvní stranou relevantních mezinárodněprávních instrumentů dané doby (a významně do jejich přípravy zasahovalo), a na svém území přijímalo uprchlíky, ochranu poskytovalo rovněž instituty vnitrostátního práva (bývalí občané carského Ruska, občané Německa ve 30. letech 20. století). Celoevropsky významným byl i problém židovských uprchlíků v Československu (a z Československa) po anšlusu Rakouska a po Mnichovu. Ochrana cizincům nepřestala být poskytována ani po roce 1948, jen se z ideologických příčin změnily důvody jejího poskytování (např. Řecko, Jugoslávie). Na závěr bude historická analýza konfrontována se současnými východisky pro řešení obdobných problémů v mezinárodním, evropském a českém právu.