Během druhé poloviny 19. století Balkán se stále více otevíral širší české veřejnosti. Národnostní hnutí balkánských národů připoutalo pozornost Evropy řadou povstání proti Osmanské nadvládě. Do Českých zemí brzy začaly přicházet zprávy z prostředí Bulharska, které z počátku šířily Bulhaři, studujících v Čechách. Velká část české veřejnosti se přiklonila k snahám bulharského národa o vlastní státnost. Po neúspěšném Dubnovém povstání v roce 1876 zprávy z Bulharska o úkrutnostech Turků posílaly už i Češi, kteří se tam ocitly během šedesátých a sedmdesátých let. Mezi nimi byla například učitelka Bohdana Chyteva a inženýr tureckých drah Jiří Prošek. Velký počet článků, které tyto dva Češi sepslay ohledně povstání ještě víc přispěl k popularizaci Bulharské otázky a brzy Bulharsko začalo lákat jak dobrodruhy, tak i vlastence řídící se myšlenkou slovanské vzájemnosti. Po uklidnění poměru a osvobození Bulharska v roce 1878 nastalo období, které je popisováno jako „česká invaze“ do Bulharska. Velký počet Čechů se tehdy rozhodlo opustit svou vlast a přestěhovat se dočasně na Balkán. Toto dočasné přestěhování se pak stávalo často i doživotní. Češi v Bulharsku podnikaly, pracovaly a obchodovaly v různých sférách. Češi, které se rozhodly působit v Bulharsku je možné rozdělit na několik různých skupin. Mimo velké skupiny dělníků a řemeslníků početná byla také skupina inteligentů, z nichž nejvíc vynikaly učitelé. Můj příspěvek bude pojednávat právě o tuto skupinu českých intelektuálů.