Předkládaný příspěvek představí komplexitu a heterogenitu problému nacionalismu a pokusí se charakterizovat jeho roli v umění 19. století. Těžiště výkladu bude spočívat v objasnění recepce gotiky, která v Čechách ve „válce stylů“ sehrála zásadní roli a před rokem 1848 dokonce měla šanci stát se českým národním stylem, a to v zemském i jazykově národním významu. Právě gotika vzbuzovala v Čechách 19. století podstatně větší emoce, než jakýkoliv jiný styl či sloh. Oslava „velké minulosti“ Českého království bylo spojeno s budováním monumentálních pomníků a uměleckých děl. To vyvolávalo národní hrdost a bezprostředně souviselo s rozmachem zemského patriotismu. Historické události se staly obzvláště významnými politickými argumenty v českém národním hnutí 19. století, které si obvykle ztotožňujeme s pojmem „národní obrození“. Češi překročili hranici barokního historismu směrem k jasně definovanému modernímu patriotismu. Tím zároveň přestali být „národem bez dějin“.