S proměnou konfesní situace v Čechách a na Moravě po roce 1620 nabrala veřejná propagace katolické víry na intenzitě. Vítězství katolicismu demonstrovalo množství monumentálních památek a mikroarchitektur (oltářů, průčelí fasád, nápisů na průčelí, soch a schodišť), které byly v průběhu 17. století osazeny na klíčová místa městské topografie. Část z nich kladla zvláštní akcent na (hlubší) konverzi dříve nekatolického obyvatelstva . V příspěvku se zamyslíme nad památkami, které – dle našeho čtení – vyjadřují přímou výzvu ke konverzi v daném lokálním kontextu, nad rétorikou jejich zpracování, ale též nad výpovědními možnostmi uměleckohistorického materiálu a limity našich interpretací v tomto směru. Budeme argumentovat, že v našem případě půjde často o nepřímá vyjádření, tedy vyjádření pomocí metafor, apelací, určitých témat a případně gest, které měly oslovit diváka a iniciovat jeho cestu ke vnitřní konverzi. Podíváme se na společnou rovinu symbolické komunikace těchto památek a pokusíme se vysledovat určitá modelová řešení vyplývající z tohoto zadání a akcentů komunit, které je objednávaly (řády), a na často odkazovanou eschatologickou rovinu těchto památek.