Náš příspěvek vychází z předpokladu, že narativistické teorie v historiografii jsou pouze určitou variantou nominalistické epistemologie a ontologie. Ať již jde o vztah narace a jejího předmětu (historická minulost) nebo o vztah obecných pojmů (ideálních typů) jako pouhých jmen, která označují /pořádají jednotliviny, povaha této relace zůstává analogická. Je přitom jedno, kterému prvku z těchto dvojic je přisouzeno dominantní postavení – zda naraci/pojmu nebo jednotlivinám. Vzhledem ke dvěma implikacím, které z této pozice vyplývají – nemožnost adekvace mezi pojmem a realitou (v případě klasického nominalismu) a relativita různých narací (v narativismu), se pokusíme nastínit jiné stanovisko, které bychom nazvali v opozici vůči nominalismu jako realistické. To nevychází z předpokladu, že historická minulost je pouhá minulá, již neexistují přítomnost, k níž by se naše konstrukce měly nějak vztahovat, ale specifickou časovou modalitou, která je podstatně odlišná jak od přítomnosti aktuální, tak od přítomnosti již minulé.