Oficiální svátkový kalendář meziválečného Československa byl nakonec ustanoven v roce 1925 zákonem o svátcích a památných dnech s cílem upevnit československou státní identitu. Ustanovit konsensuální soubor dat bylo v multinacionálním státě nemožné; navíc většina uzákoněných svátků reflektovala českou národní historii. Příspěvek bude analyzovat možnosti ustanovení sjednocujícího komemorativního elementu, data, na jehož základě by se mohla vyjednat, ustanovit či posílit identifikace občanů se státem. Je relevantní argument, že ani jedno z uzákoněných dat (1. 5., 5. 7., 6. 7., 28. 9., 28. 10.) v sobě tento potenciál nemělo. Současně můžeme sledovat hypotézu, zda osobnost prezidenta Masaryka mohla být oním jednotícím faktorem. V době mezi válkami neuzákoněný, přesto velmi vlivný svátek narozenin prezidenta, obsahoval jak dědictví minulosti (návaznost na císařské oslavy), ale současně oslovoval i novou republikánskou společnost. Zvláštní pozornost bude věnována aplikaci idey jednotného československého národa a vynucování loajality občanů při oslavách spjatých s T. G. Masarykem a jeho roli v „československém státním kalendáři“.