Již od antiky neumí lidská společnost, resp. jednotlivé její komunity, artikulovat svoji identitu, své uspořádání a ovšem i své nároky dovnitř i vůči okolnímu světu jinak než v – konkurujících si - narativech. To nejsou produkty kritické reflexe, nýbrž dílem spontánně, dílem pragmaticky (legitimisačně) vzniklé koncepty více či méně účelové povahy. Historiografická (jednoduchá a namnoze také velmi účelová) reflexe těchto skutečností je věcí až moderní, tj. osvícenské a post-osvícenské, historiografie. Postmoderní historiografické analýzy vedly k pocitu, že narativy jsou překonanou fází lidské reflexe dějin a že je lze (zhruba jako učinil Nietzsche s Bohem) prohlásit za mrtva. Odpovědí žité reality post-pravdivého období na počátku 21. stol. je vznik účelových politicko-nacionálních nebo imperiálních narativů, které se neohlížejí na historiografické teorie a bez většího nároku na odborné uznání své „pravdivosti“ vznášejí jménem svých tvůrců mocenské nároky, přinejmenším na významné umístění v hierarchii vládnoucích narativů. Otázkou je, jak má reagovat historiografie? Není řešení v převzetí přírodovědně lékařského postoje vůči mutujícím kulturám virů a baktérií, které je třeba stále znovu a sofistikovaněji potlačovat (při současném nebezpěčí nárůstu autoimunitních reakcí)?