Jan Kotěra (1871-1923) i jeho žák Josef Gočár (1880-1945) patří k zakladatelské generaci české moderní architektury. V jejich díle hraje významnou roli i výtvarné řešení náhrobku. Příspěvek ukáže na několika vybraných příkladech z díla obou architektů, jak k tomuto úkolu přistupovali v průběhu prvních tří desetiletí 20. století, to znamená v rozmezí let 1902-1926. Jak pro Kotěru, tak pro Gočára byl náhrobek často oporou a přípravou pro následné stavební realizace. V plné míře to platí zejména pro Josefa Gočára, jehož rané náhrobky přímo předznamenávají tak významné práce jako je obchodní dům fy Wenke v Jaroměři či dům U Černé Matky Boží v Praze. Požadavky na výtvarné řešení náhrobku se u obou architektů odehrávalo vždy v dialogu s poučenými a kultivovanými objednavateli díla. Kotěra je více práv tématu náhrobního pomníku jako takového, Přímo instruktivní pro poznání proměn názoru a nároků na tuto tradiční úlohu je jeho zacházení s motivem kříže. Rozehrává celou škálu řešení od secesní stylizace tvaru, přes zakomponování sochařsky řešeného ukřižování do svébytného architektonického celku až po prismatický dekorativní tvar přeznamenávající kubistické tvarosloví. Je však pozoruhodné, že v navrhovaných náhrobcích Kotěra ke kubismu nedospěl, kdežto jeho hlavní protagonista Josef Gočár se mu při navrhování náhrobku přímo vyhýbá.