Stejný důraz, jaký kladl raně novověký šlechtic na reprezentaci svou a svého rodu, uplatňoval i pro oblast pozemskému světu vzdálenou, ale o to důležitější – pro život věčný. Reprezentační strategie spojené s pohřebním ritem a památkou na zesnulého sehrávaly velmi důležitou roli nejen v životě samotných objednavatelů těchto děl, ale i jejich autorů. Výtvarná díla spojená s funerální tématikou dodnes přitahují zaslouženou pozornost badatelů. V případě aristokracie byla ve velké oblibě castra doloris, která mají svou specifickou funkci jako spojnice mezi pozemským světem a světem nadpozemským. Velmi oblíbené byly i podobizny zesnulých či ikonografické programy, které připomínaly rodovou i osobní historii zemřelého. Složité alegorické kompozice spojené se specifickou pohřební kulturou (pohřební štíty, náhrobky, rodové hrobky), tvořily nezanedbatelnou součást v životě tehdejšího člověka. Po odchodu zemřelého ze světa vezdejšího zbývalo zesnulého důstojně připomenout, a to poslední slavností spojenou s jeho osobností - pohřbem. Na tyto aspekty a jednotlivá díla 17. století se zaměří tento příspěvek.