Působení současných českých paměťových institucí, více než si obvykle připouštíme, významně ovlivňuje společenské, politické a obecně institucionální prostředí, které aktuálně v České republice panuje. Především, ani v odborné veřejnosti natož u politické reprezentace neexistuje představa o tom, jakou roli mají paměťové instituce hrát. Nabízí se otázka, jestli není ona často kritizovaná nekoncepčnost nebo nízká kvalita klíčových paměťových institucí také důsledkem pouze povrchně formulovaného zájmu o ně na všech úrovních odborného i veřejného života? Klid, který zejména politická reprezentace, v centrálních paměťových institucích považuje za to hlavní, co od nich očekává, může mít i svou umrtvující podobu. Jak však dospět do situace živého dialogu, který samotným paměťovým institucím umožní zaujmout jasnou pozici a najít nový směr v otázkách, jež bude nějaká relevantní část společnosti považovat za důležité? Velká část odpovědnosti za takový dialog jistě leží na paměťových institucích samotných. Jenže, jak vstupovat do dialogu a nepůsobit přitom jako ten, kdo přišel rušit zavedené a poklidné pořádky? Jak učinit dialog o dějinách pro český veřejný prostor znovu podstatným tématem?