Hroby novorozenců a dětí představují specifickou kategorii středověké a novověké pohřební kultury. Vztah pozůstalých k zemřelým dětem byl po celé křesťanské období složitou a v řadě ohledů nevyrovnanou záležitostí, ve které se střetávaly základní křesťanská pravidla a prostý citový vztah rodičů ke svým dětem. Vyjádření tohoto vztahu lze v minulých společnostech sledovat na řadě písemných, ikonografických a archeologických pramenů a představuje tak zajímavé téma pro široce zaměřené interdisciplinární studium. Hroby novorozenců jsou jednou z mála skupin, která měla na hřbitově své výsadní postavení; další kategorií byli snad již pouze lidé zcela vyčlenění mimo křesťanskou společnost. Právě na příkladu hrobů dětí můžeme sledovat proměny pohřebních zvyklostí a také hrob jako prostředek různých způsobů komunikace - mezi světem živých a mrtvých, mezi mrtvými navzájem i mezi pozůstalými. S touto zvláštní hřbitovní kulturou je spjata řada památek, a to jak hmotných (zvláštní typy náhrobků, hřbitovní topografie), slovesných (hřbitovní poezie), tak i pramenů etnografických a folkloristických (středověká exempla i novější pověsti o osudech a návratech zemřelých dětí). Cílem příspěvku je shrnout dosavadní stav bádání, přehled pramenů a nastínit možnosti dalšího výzkumu.