Tématem příspěvku je problematika konverze v kontextu církevních reforem v 11. a 12. století. V odborné literatuře o středověku se problematika konverze objevuje většinou v souvislosti s vnější hranicí křesťanství, tzn. v rámci interakce křesťanství s pohanstvím, islámem a judaismem. V 11. a 12. století má však tato oblast poměrně marginální význam ve srovnání s procesy, které se odehrávají bezpečně hluboko uvnitř. Zdánlivě paradoxně je právě v období, kdy v Evropě v podstatě absentuje významnější náboženská alternativa, konverze hojným jevem a právě tak hojně se reflexe tohoto jevu vyskytuje v pramenech. Lze říci, že kontext reformních hnutí v 11. a 12. století fenomén konverze přímo podněcuje. Nositelé reforem jsou sami často "konvertity", prosazování reforem, tj. nápravy světského i řeholního kléru, je svým způsobem voláním po konverzi a příznivou odezvu nachází ve velké míře právě díky tomu, že apeluje na potřebu konverze, která je integrální součástí křesťanského náboženství ne-li významnou složkou lidské psychiky vůbec. Konverze ale zároveň vystavuje křesťanskou církev, konkrétně její jednotu, zátěžovému testu ve chvíli, kdy reformní impetus odeznívá, reforma vstupuje do fáze konsolidace svých výdobytků a přechází na "běžný režim". Můj příspěvek se zaměřuje především na tento moment, tj. na kapacitu církve vstřebat fenomén konverze a na strategie, které byly za tímto účelem vyvinuty. Pokud jde o relevantní odbornou debatu, cenných výsledků bylo dosaženo v rámci teologie, sociologie a antropologie. Hlavní slabinou historiografie je přehlížení této diskuse, resp. její kusá, jednotlivostmi přehnaně fascinovaná či vychytralá recepce. Mou ambicí je dosažení smysluplné a plodné součinnosti různých odborností pro téma.